Václave, zajímá mě, proč jste si vybrali právě Česko.Digital – zaujaly vás konkrétně tyto dva projekty, nebo vám byla organizace sympatická celkově, chtěli jste ji podpořit a pak jste hledali, jak svou podporu specifikovat?

Václav: Asi oboje. Předcházelo tomu pár měsíců, nějaké rešerše. V nadaci nás samozřejmě vždycky zajímá dopad peněz, které darujeme. To znamená, že jsme si velmi podrobně zjišťovali, kde by ty peníze měly největší dopad, a došli jsme právě k Česko.Digital. A potom k těm dvěma projektům, které jsou nám velmi blízké díky tomu, co nadace od začátku svého působení dostala od zakladatelů do vínku. Takže nám to přišlo vlastně docela přirozené – podpořit tyto dva dané projekty.

Evo, jak významná je tady ta podpora pro vás? Jak významné má místo mezi vašimi dárci a podporovateli Bakala Foundation?

Eva: Myslím, že maximálně výrazná. Protože s tím jsme Česko.Digital zakládali, pro nás je spolupráce nebo partnerství DNA naší organizace. Pro rok 2021 i pro následující roky plánujeme mít maximálně čtyři hlavní partnerství, a za takového partnera považujeme právě nadaci Bakala Foundation. Je to partnerství, které je pro nás zásadní v tom, že se nadace podílí na našem rozvoji a je součástí naší společnosti. Sdílíme hodnoty a sdílíme vizi. Je to velmi výrazná podpora nejen co se týká témat, ale i financí, protože náš rozpočet na letošní rok je 17 milionů a finanční obnos nadace je opravdu velice výraznou pomocí.

A jaké místo mají dnes ty dva konkrétní projekty v rámci vaší celkové činnosti?

Eva: Nevím, jestli je to náhoda, ale oba ty projekty vznikly v Česko.Digital. Protože naše práce je dvojího druhu. Buď pomáháme neziskovým organizacím, které přinesou nějaké téma, které s námi chtějí rozvíjet a my pomáháme s digitální kompetencí nebo s používáním technologie tak, aby ta organizace měla větší dopad. Anebo jsou to projekty, které vzniknou v komunitě. To znamená, že někdo v komunitě přijde a řekne: hele, bylo by fajn pomoct dětem nebo bylo by fajn pomoct školám s technologií. A jak projekt Učíme online, tak Střecha duševního zdraví jsou projekty, které jsou vedeny Česko.Digital. My jsme tím vlastníkem a rozvíjíme to téma.

A proč tyhle dva projekty? Možná bych neřekla, že jsou technologicky nejlepší nebo inovativní – jako jejich silnou hodnotu vnímáme, že spojujeme organizace, které to téma zajímá. U Střechy duševního zdraví je součástí týmu expertních partnerů třeba i Nevypusť duši s Maruškou Salomonovou nebo Národní ústav duševního zdraví s Petrem Winklerem. Naše hodnota je, že ty organizace umíme pro to jedno téma nadchnout a spojit je pro řešení tak, aby to mělo maximální dopad.

Ve školství pomáháme vyrovnat startovní pole

Oba podpořené projekty se týkají školství. Nakolik je pro vás toto téma v činnostech vašich organizací a vůbec v současné společenské situaci klíčové?

Václav: Už jsem to zmínil v předchozí odpovědi – my jsme dostali od zakladatelů do vínku podporu vzdělávání, a to na mnoha úrovních. Jak asi víte, naší vlajkovou lodí je podpora českých talentů na zahraničních univerzitách, takže vzdělávání a jeho podpora v Čechách je vlastně součástí naší DNA. Zároveň věříme, že vzdělaná společnost je společnost odolná – a odolná společnost je zase společnost, která není náchylná k věcem, jako jsou dezinformace a nebo vlivové operace. Takže nám to zapadá přesně do toho, co děláme.

Já bych se možná ještě vrátil k těm dvěma jménům, která Eva zmínila. To jsou právě naši absolventi nebo studenti, kteří byli podpořeni. Ať už je to Maruška Salomonová v případě Nevypusť duši, což je organizace, kterou zakládala, nebo v dnešní době už velmi známý psychiatr doktor Winkler. Takže tady se ten kruh trošku uzavírá, my jsme podpořili studenty, kteří něco dokázali, vrátili se, pracují tady a teď budou spolupracovat na těch větších změnách ve spojení s Česko.Digital. Což byla ta velká přidaná hodnota této organizace, když jsme se rozmýšleli, jakým směrem prostředky vynaložit.

Technologie ve školství jsou ale někdy vnímány trošku jako strašák – probíhají boje proti mobilům ve školách nebo za návrat ke křídě a tabuli. Vy věříte, že technologie a svět jedniček a nul může současnému školství prospět, posunout ho dál?

Eva: Možná je to paradox, ale myslím si, že naše největší hodnota v projektu Učíme online nebude technologie, ale komunita. To, že jsme naslouchali, kdo zrovna co v dané chvíli potřebuje. V naší komunitě byla nebo i je spousta učitelů a ředitelů škol. To znamená, že technologie pro nás byla jenom tím „enablerem“ změny – není to pro nás cíl, ale je to něco, co může dětem, rodičům i těm učitelům a ředitelům pomoct, jak třeba s dětmi komunikovat lépe, efektivněji, nebo jak je více vzdělávat. Takže pro nás není rozhodně cílem digitalizace, a tak k tomu i přistupujeme, ale je to vždycky nástroj k té skutečné změně, protože i změna technologie znamená změnu myšlení. Jak říkal Václav, to důležité, ta hodnota je vzdělaná společnost. I pro nás je technologie právě třeba ve školství ten umožňovatel pro vzdělanější společnost.

Můžete stručně říct, co je podstatou projektu Učíme online a na co konkrétně půjdou peníze, které teď Česko.Digital získá?

Eva: Učíme online je projekt, který jsme startovali více než před rokem a který pomáhá školám, studentům i rodinám k přechodu na online vzdělávání. Pomáháme na několika úrovních. Školám pomáháme s technologií pro komunikaci se studenty, to znamená s implementací technologií Microsoft nebo Google; pomáháme učitelům rozvíjet digitální kompetence a kompetence toho, jak vzdělávat v online prostoru; pomáháme i se sbírkou – byly děti, které byly úplně odstřižené od online kontaktu, takže jsme pomáhali se sbírkou počítačů a ke dnešnímu dni jsme věnovali počítače do víc než dvou tisíc rodin. A zároveň pomáháme obecně budovat a rozvíjet komunitu učitelů, protože to vnímáme jako něco, co je teď velmi na vzestupu, protože komunita je silný organismus, který se umí vzájemně učit. Třeba vzdělávací kurzy Učíme nanečisto, což je jedna ze součástí projektu, kdy učitel učí ostatní, jak lépe učit – pro nás je to silná hodnota learning by doing.

Co se týká finanční podpory, tak ta jde výrazně na podporu týmu. Devadesát pět nebo devadesát procent našich finančních prostředků v Česko.Digital šlo vždycky na podporu lidí. Ale nevnímáme to jako podporu provozu, ale zase jako zvyšování kompetencí. Česko.Digital je komunita specifická v tom, že na skoro 4 000 dobrovolníků máme asi 15 placených zaměstnanců. Ale ti placení lidé jsou spíš takoví mentoři, koučové – někdo, kdo je silný v dané kompetenci. Třeba naše marketingová ředitelka Eva Zehnálková je zároveň jedním z nejzkušenějších lidí v naší komunitě, kteří pomáhají na tom projektu. A tak je to i s ostatními kompetencemi. To znamená, že podpora jde vždycky do rozvoje kompetencí jednotlivých účastníků komunity a dobrovolníků, protože na konci pomáhají dobrovolníci.

Václave, co konkrétně na tomto projektu přišlo zajímavé a cenné vaší nadaci, že jste se rozhodli ho podpořit? Ještě bych se zeptal možná trochu specificky na jednu věc: jak důležitý pro vás byl sociální aspekt projektu? Mluvil jste o tom – a myslím, že je to obecně takový trend – že se často podporují výjimečně nadané úspěšné děti, ale tady je taky snaha podporovat a dostat ke vzdělávání i děti, které třeba měly nějakou sociální bariéru.

Václav: Na první část už v podstatě odpověděla Eva. My jsme se na to zase koukali docela holisticky a přišlo nám, že organizace jako Česko.Digital je víceoborová – nadšení, erudice a tohle všechno bylo součástí našeho rozhodování. Schopnost propojovat různé agenty té změny, to je něco, co dělá Česko.Digital docela výjimečným.

No a v tomto případě samotného projektu Učíme online – on covid vlastně jen více odhalil slabosti systému a úplně narovinu: my jsme všichni na jedné lodi. Tohle je třeba vzít opravdu komplexně a víme, že jsme celkově v EU prostě docela pozadu. A nám připadalo, že tohle je správný směr, že tohle je transformační záležitost. To není, že vezmete kus nějakých peněz a někam je dáte a budete věřit. My vidíme náš dar v tom, že napomáháme transformaci něčeho, co už se jako systém nikdy nevrátí nazpátek. Korona jenom urychlila něco, co bychom asi stejně zažívali. A v neposlední řadě je to trošku i sobecká věc, podporujeme talenty – a my ty talenty potřebujeme.

Takže jsme začali spolupracovat s Česko.Digital taky kvůli tomu, že oni svým projektem Učíme online napomáhají tomu, aby se každému, kdo zůstává pozadu, dostalo to, co potřebuje. To znamená vyrovnání startovního pole aspoň tak, aby příliš mnoho dětí nezůstávalo nazpátek, protože my vybíráme talenty úplně ze všech sociálních tříd, takže pro nás je to udržení poolu těch dětí, které třeba za pár let přijdou a přihlásí se do našeho programu.

Přenést fungující služby do online prostoru

Dostáváme se ke druhému projektu Střecha duševního zdraví. Evo, můžete ho zase stručně představit a zase konkretizovat, na co tady hlavně využijete finance?

Eva: Střecha duševního zdraví se věnuje obecně tématu duševního zdraví a toho, že dneska je na internetu hodně informací o tom, když se děti necítí dobře – ale často chybí jedno konkrétní místo, kam dítě může přijít a zkusit najít pomoc nejdřív pro sebe. To znamená zkusit zjistit, jestli stres, který zažívá, je normální. Nebo jak si může pomoct a pokud si neumí pomoct samo, tak se někam obrátit. Projekt jsme spouštěli někdy v polovině loňského roku. Původně jsme se zaměřovali na dospělou společnost, ale zjistili jsme, že největší potřeba a zároveň nejméně služeb jde právě pro pomoc dětem. To znamená, že aktuálně jsme zúžili naši cílovou skupinu jenom na děti druhého stupně. Konkrétně bych řekla mezi sedmou a devátou třídou, protože na druhém stupni dochází k velké osobnostní změně i díky pubertě a zároveň jsou to děti, ke kterým je potřeba mluvit velmi specificky. A hodně webových stránek nebo aplikací sice má ambici mluvit k dětem, ale často nemluví jejich řečí.

Chceme vybudovat jednotné místo, aby dítě mohlo přijít k nám a zjistit, v jaké životní situaci se nachází, co by potřebovalo, a zkusit mu pomoct, ať najde tu pomoc u sebe – a může to být u kamarádů, může to být to, že začne třeba tu svoji situaci pozorovat, popisovat a cokoliv, takový self-care, a pokud si nebude umět pomoct samo, tak se obrátit na nějakou specializovanou linku. Může to být třeba Linka bezpečí, může to být třeba kurz Nevypusť duši, může to být jakékoliv místo, které mu v dané situaci pomůže.

Inspirovali jste se pro to někde, nebo jak ten nápad vlastně vznikl? Funguje tento model někde podobně?

Eva: Ten nápad vznikl v komunitě, a to dokonce tak, že jeden kolega Honza Kohout přišel a říkal: „Já mám duševní potíže a když jsem měl na internetu najít, kdo mi pomůže a jak se cítím, tak to bylo pro mě strašně složité, cesta byla hrozně dlouhá a ta doba, než mi někdo pomohl, se hrozně prodlužovala.“ A jak my v komunitě spojujeme jednotlivce, kteří mají podobné problémy, tak jako bylo v první vlně silné téma vzdělávání, teď naopak sílí potřeba řešit nejenom to, že se podařilo děti dostat zpátky do vzdělávacího systému, ale také co to s nimi udělalo, jak se u toho cítí a jestli ty změny, které probíhají, jsou pro ně příjemné, nebo ne.

Takže jsme jenom vytrvali a hledali jsme organizace, které se na to specializují a můžou nám v tom pomoct. To znamená, že tam máme expertní partnery právě jako třeba Nevypusť duši nebo Linku bezpečí nebo ČOSIV, což je Česká odborná společnost inkluzivního vzdělávání, a dalších asi šest organizací. Rozvíjeli jsme nápad, jak těm dětem nejvíc pomůžeme. Samozřejmě tam hrálo roli i to, že máme už relativně širokou základnu studentů právě z Učíme online. To nám přišlo jako velmi silný užitečný kanál, protože u Učíme online se nám podařilo vybudovat důvěru vůči ředitelům škol a učitelům. To znamená, že když jim představíme Střechu duševního zdraví – nebo jakkoliv se to bude jmenovat, to je pracovní název – tak víme, že to mohou mezi svoje děti dobře šířit a že to těm dětem může pomoct.

Finanční podpora konkrétně znovu přichází do podpory konkrétního týmu a obecně nám umožní projekt rozvíjet po delší dobu a akcelerovat ho, protože dobrovolnická pomoc je něco, co má nějaký životní cyklus. Dobrovolníkem někdo typicky může být pár měsíců, změní se jeho životní situace, změní se pracovní podmínky a často na to nemá čas. Pro nás je velmi cenné, že umíme na projektu pracovat dlouhodobě a typicky u těchto projektů potom posilujeme placený tým koordinátorů. Protože týmy vždycky stavíme z dobrovolníků, ale jakmile dobrovolník vypadne, potřebujeme adekvátní náhradu, aby projekt mohl pokračovat. Takže to zase směřujeme k podpoře expertních rolí, ať je to třeba designér, analytik nebo koordinátor.

Václave, jak důležité téma je toto pro vás? A možná dodám: jak opomíjené?

Václav: Víte, tohle je zase věc, kterou nám přinesly zkušenosti s našimi podpořenými studenty v cizině. Stejně jako se špatně učí hladové dítě, tak se špatně učí dítě, které není v duševní pohodě. To znamená, že chcete-li mít dítě, které je schopno se učit a vstřebávat a vzdělávat se, tak prostě musí být v duševní pohodě. Takže zase jdeme nazpátek – snažíme se podpořit projekt, který útočí na ty „kauzalitní“ věci na začátku, ty root problems. To je jedna věc.

Druhá věc: my jsme samozřejmě zjišťovali za tu dekádu podporování našich studentů, že duševní hygiena a vůbec public health je něco, co se v Čechách nikdy moc neřešilo. Pořádně se to ani neučí. Máme spoustu našich studentů, který se to vyjeli učit do zahraničí a vrátili se – zase se vracím k Marii Salomonové. Za tu dobu podpory jsme zjistili, jak děsně důležité je mít nějaký systém podpory, kde když je vám těžko na duši, tak se můžete na někoho obrátit. Na Západě, a teď mluvím především o zemích, kde naši studenti studují, je to na podstatně vyšší úrovni. Takže nám zase přišlo zcela přirozené, že v něčem, co jsme si sami zkoušeli, že je třeba, aby fungovalo, jsme tady našli agenta změny, který se o to snaží. Pro nás to byla vždycky důležitá součást: podporujeme studenty, kteří i sami často měli problémy během svých studií, a je to úplně jedno, čím byly způsobené, ale měli ten safety net nebo věděli, kam se obrátit. A to mně připadá, že o tohle se snaží svým projektem Česko.Digital, takže zase absolutní shoda v potřebách a values našich organizací.

Já si dovolím ještě znovu položit otázku směřující na technologie, protože zrovna v této oblasti to možná může být pro leckoho docela překvapivé, že by tady technologie mohly nějak pomoct. Vy tedy věříte tomu, že mohly?

Eva: Já to možná doplním: totiž ona je otázka, co je technologie. My v Česko.Digital využíváme různé typy technologií a někdy to může být běžná webová stránka, která má nějakou hodnotu, někdy to může být aplikace, která podává sofistikované informace, někdy to je technologie, která mění svět. Takže já myslím, že my se možná někdy potýkáme s tím slovem technologie. V Česko.Digital víc vnímáme tu digitální transformaci, kdy se snažíte proces, který probíhá někde úplně mimo internet, přenést do online prostoru.

Myslím, že to je i případ Střechy duševního zdraví. My vnímáme, že informací je na internetu fakt hodně, ale často si myslím, že co se týká duševního zdraví, tak až příliš. Najdete toho spoustu. Myslím, že jsme velmi blízko tomu, co zmiňoval Václav u fake news – každý vám potřebuje dát radu, jak se máte cítit, často jsou to informace prvního levelu. Tady bych řekla, že to je víc směr ne do technologie, ale spíš do chytré digitální transformace služeb, které tady jsou.

Typická ukázka je třeba Linka bezpečí, která dělá fantastickou práci, co se týká kontaktu s dětmi skrz telefon. Ale to, co může pomoct, je, abychom byli schopni zajistit i online prostor, který se netýká jenom telefonu. Protože pro spoustu dětí může být velice intimní a velice příjemné, že píšou někam do zabezpečeného chatu, a ví, že to nikdo nečte. Nikam by nezavolaly, protože někdy jsou ta traumata tak těžká, že je pro ně nepředstavitelné to vyslovit, a jenom napsat je vlastně to, co jim pomáhá. Takže já bych to radši rozšířila spíš do té transformace a spíš do digitální kompetence. Nebo i ten aspekt, že učíme ty organizace, jak takový projekt dělat. Třeba Linku bezpečí nebo i Nevypusť duši učíme, jak ta technologie může pomoct a i to, že to není to ten strašák, jak jste říkal na začátku. Ale je to něco, co fakt pomáhá a zvyšuje jim impakt.

Václave, vy tomu taky věříte, že tenhle model by mohl fungovat? Máte k tomu důvěru?

Václav: Mám a asi bych to neřekl lépe. A to vězte, že jsme se před tímto rozhovorem s Evou nijak neslaďovali. Ale vlastně všechno, co Eva řekla, jsou ty důvody – kromě těch, které už jsem jmenoval – proč jsme projekt podpořili. Vnímáme to velmi podobně.

Eva: Já myslím, že to je něco v prostoru, kdy ty organizace mají tak společné hodnoty a společnou vizi, že tam je něco ani nevysloveného, ale vnímáme to podobně. A to je pro nás ta unikátní hodnota, že se podařilo najít propojení právě s nadací Bakala skrz tato témata.
Zaházet výkop mezi veřejnou správou a nevládkami
Na závěr bych se rád zeptal právě ještě trochu na tu spolupráci a na Česko.Digital. Přiznám se, že jsem se ve svém okolí setkal s určitým překvapením, že vznikla neziskovka, která je založena na dobrovolnické práci a zároveň je jejím cílem mimo jiné pomáhat státu. Jde to tak trochu proti takovému tomu zažitému stereotypu: platím daně, pokud se mi něco nelíbí, tak tím pádem na to můžu nadávat v hospodě, ale proč bych měl pomáhat státu, který si platím? Setkáváte se s touhle výtkou taky? Co na to případně odpovídáte?

Eva: My se od začátku potýkáme s tím, že nás každý vidí trošku jinak. Někdo vidí, že Česko.Digital pomáhá hlavně státu a někdy těm neziskovým organizacím, někdo nás vnímá tak, že pomáháme hlavně neziskovým organizacím a někdy státu. Pro nás tam jsou dva klíčové body. Bod číslo jedna: jak Václav mluvil o vzdělávání a o vzdělané společnosti, tak pro nás dobrovolnictví a konkrétně expertní dobrovolnictví je právě cestou ke vzdělané společnosti. Když pracujete na projektu v prostředí komunity Česko.Digital, poznáte nové lidi, setkáváte se s novými tématy a dostanete jiný pohled na svět. To znamená, že vám to rozšiřuje obzor a vzdělává vás to.

A druhá část je i u toho státu – když jsme třeba dělali projekt Covid portál s NAKIT, tak naše podmínka byla, že to bude ve spolupráci. To znamená, že nebudeme vyvíjet software mimo stát, ale budeme to dělat s týmem v té veřejné správě. Řekli jsme si, že je to oboustranná spolupráce a oboustranné vzdělání, takže expertní dobrovolníci dostanou více informací, jak to funguje uvnitř, že i v tom státě je hodně fantastických lidí, kteří to chtějí dělat jinak, kteří stát vnímají dobře a chtějí mu pomoct, a z druhé strany veřejná správa nebo tým NAKIT získá možnost se podívat, jak se ty projekty dají dělat jinak.

To jsou ty hodnoty, které mají vyšší rozměr, byť je nám samozřejmě někdy vyčítáno: bylo by lepší, kdybyste nepomáhali vůbec. Pro nás je důležité, jestli náš produkt na konci pomáhá – a u projektů, které děláme se státem, vnímáme, že to jsou věci, které byly potřeba. Třeba Covid portál byla věc, která byla v tu danou situaci potřeba, a mělo to pro nás větší smysl – pomoct občanům České republiky, aby ty informace měli, než sedět se založenýma rukama. Z tohohle pohledu myslím, že je to vždycky projekt od projektu. Snažíme se státu pomáhat v omezené časové míře, protože je to někdy náročné, a podmínkou je to, že to je vždycky ve spolupráci. Vnímáme to spíš jako edukaci, snahu ukázat skrz společný tým tu inovaci a přinést tu změnu myšlení, která je nedílnou součástí digitalizace.

Václave, jak se na to dívá zástupce nadace, která rozděluje soukromé peníze, Je vám tento model v něčem sympatický? Nebo neprovokuje vás naopak?

Václav: Já bych neřekl, že provokuje. Jednak na západ od nás je tohle opravdu docela běžná věc, spolupráce státu s nevládním sektorem je na podstatně vyšší úrovni, a hlavně tady je na těchto dvou stranách deficit of trust. Já si myslím, že Česko.Digital dělá svými aktivitami jednu věc, a to že zahazuje ten výkop mezi erárem a nevládkama. Možná i ten covid, když se budeme snažit vidět na něm nějaké pozitivní věci, tak právě tohle je podle mě jedna z nich. Dochází tady k tomu – v diplomacii se tomu říká confidence building – že se přestáváme koukat na erár, a naopak ten na nás už asi nekouká jako na cizí agenty placené Sorosem. Za tenhle rok jsme si vyzkoušeli, že spolupráce opravdu je možná. Oťukali jsme si to.

Pro nás je důležité, když už se rozhodneme peníze někam dávat, abychom viděli ten impakt, jak jsem na začátku říkal. A není možné vnímat ten dopad bez toho, aniž by opravdu všichni, kterých se to týká, v tom něco dělali. To znamená, že spolupráce se státem není něco, na co bychom se koukali skrz prsty, vůbec ne. Je to někdy těžké, to přiznávám, ale není možné jet tady nějaké separé linky, protože věřím – a tentokrát si půjčím něco ze žargonu armády – že to je unity of effort. To znamená, že opravdu víte, co je to za misi a že to děláte společně. To je hrozně důležité a každý na to jde s tím, co má. To je naprosto v souladu s tím, jak to vnímá nadace.

Teď už jste tak trochu odpověděl na mou další otázku, kterou jsem měl nachystanou a která směřovala právě k té vzájemné nedůvěře, která se různě přelévá mezi státním, privátním a neziskovým sektorem. Vy jste mluvil o posledním roce, jak by nás v tomhle mohla posunout covidová krize – ale když se na to podíváte trošku z dlouhodobějšího horizontu, máte pocit, že se tohle mění celkově? Nebo měnilo už třeba před tím, ať už k lepšímu, nebo horšímu? Jaká je vaše zkušenost s touto nedůvěrou a její případnou proměnou?

Václav: Já jsem docela optimistický. Jestli to v minulosti ne vždycky fungovalo – a teď mluvíme opravdu o tom trojúhelníku státu, byznysu a nevládek – tak si myslím, že i na tomhle děsně malém písečku, jako je Česká republika, už nám začíná docházet, že prostě není možné, aby si tyhle jednotlivé sektory nějak vytyčovaly, co budou dělat a co je jejich hlavní doménou. Protože ono se to prolévá víc a víc a myslím, že to je hrozně dobře. Byznys zjišťuje výhody nezisku a naopak. Z té spolupráce můžou těžit všechny tři strany tohohle trojúhelníku. Speciálně když celý národ teď byl pod nějakým tlakem, tak musíte v určitý moment tyhlety tři agendy dát dohromady, aby došlo k nějakým posunům k lepšímu. Takže já jsem optimista, cautious optimist.

Evo, jaká je vaše zkušenost? Jak se na tohle díváte vy?

Eva: Tady bych Václava rozhodně podpořila. Já myslím, že symbolem covidu byla spolupráce. Všichni jsme zjistili, že když budeme spolupracovat, dosáhneme daleko lepších výsledků, které mají daleko větší dopad. Vnímám, že to chápou jak neziskové organizace mezi sebou, tak stát. A ona je otázka, co je stát – já bych spíš řekla ta veřejná správa, protože stát jsme my všichni.

Veřejná správa jako taková vnímá, že na některé věci prostě nestačí. Myslím si, že to je úplně v pořádku, protože my jako společnost ten stát tvoříme taky, takže to je úplně přirozenou součástí. Z toho, co mám možnost pozorovat z naší zkušenosti nebo z projektů jiných neziskovek a organizací, tak rozhodně dochází k prohlubování spolupráce. Můžu tady třeba zmínit vzdělávání, jako Partnerství 2030 s ministerstvem školství, což jsou silné signály, že veřejná správa s nevládními organizacemi může společně ty změny dělat a že i naše aktivita, co se týká dobrovolnictví, je ukázka toho, jak je důležité společnost zapojit. Protože když je společnost zapojená, tak už získává nějaký vztah k té změně. To znamená, že získáváme zase potenciálně ty ambasadory změny a získáváme je na svoji stranu. Takže za nás to vnímám velmi pozitivně a myslím, že nemáme jinou možnost. Protože i nadcházející volby něco změní, ale jedna věc je politické zastoupení a druhá věc je ta veřejná správa. Pro mě je ten aparát jako velikánská korporace, která je jako velikánský parník. A tím než otočíte, tak to stejně bude dlouho trvat. Není potřeba na něco čekat, pokud chce kdokoliv státu pomoct, tak teď je podle mě ta dobrá příležitost. Ta spolupráce se jenom prohlubuje a utužuje.