Projekt Učíme online vznikl v týdnu, kdy vláda uzavřela školy. Vznikl tým lidí, který přes víkend vytvořil fungující systém a v pondělí již probíhalo první školení učitelů online. Jak je možné, že to šlo tak rychle? Kde se vzali všichni ti lidé, kteří projekt uvedli v realitu?

Eva: Rychlost sestavení týmu lidí je výsledkem dlouhodobé práce komunity č.d. Ta sdružuje expertní dobrovolníky, kteří chtějí pomáhat neziskovým organizacím nebo státu. Jedná se o programátory, právníky, architekty nebo analytiky, spektrum těchto dobrovolníků je opravdu široké. V našem chatu jsme vyjádřili záměr pomoci českému školství a v reakci na něj se ozvala spousta dobrovolníků a vytvořili tým.

Kolik dobrovolníků odhadem na tomto projektu od jeho založení pracovalo?

Eva: Těžko toto číslo přesně definovat, mění se s vývojem projektu. Na Slacku máme celkem už 3800 dobrovolníků. Nicméně pro každý projekt vytváříme vlastní slackový kanál, v případě Učíme online je v něm více než 600 lidí. Se zaváděním online technologií pomáhalo kolem osmdesáti lidí a do projektu Učíme nanečisto, kde se vzdělávají učitelé, se zapojilo přibližně dvacet až třicet lektorů. Každý dobrovolník je pro nás velmi cenný, protože i ten, který si vyčlení pět minut svého času na telefonát škole, představí jí projekt a nabídne pomoc, přinese obrovský dopad nejen pro danou školu, ale i pro projekt.

Jaká je motivace lidí s projektem začít? Mění se v průběhu času?

Eva: Motivace je různá, někteří se chtějí naučit nebo poznat něco nového, jiní jsou už zkušení ve svém oboru a chtějí tyto zkušenosti předávat dál. Různorodost lidí a jejich motivací se samozřejmě odráží na vývoji projektu. V okamžiku jeho vzniku jsem to vnímala jako neřízený chaos. Všichni byli hrozně nadšení, chtěli pomáhat, zatímco my jsme teprve cestu pomoci českému školství vyšlapávali. V souvislosti s tím si vybavuji naše večerní a dokonce noční schůzky. Postupem času vzniklo jádro lidí, kteří práci na projektu vnímají jako dlouhodobou a uvědomují si, že změna nenastane přes noc. Díky nim slaví tento projekt roční narozeniny a jeho důležitost vnímáme v dlouhodobém horizontu.

Ondřeji, jaké důvody vedly Nadaci České spořitelny k tomu, aby finančně podpořila nejen projekt Učíme online, ale i celou komunitu č.d?

Ondřej: Zaměřujeme se na rozvoj vzdělávání v Česku, chceme vidět děti, učící se naplno a s radostí. S příchodem pandemie nám bylo jasné, že hluboce zasáhne školy, které nejsou úplně progresivní, a děti, které byly již před pandemií na okraji společnosti. Bylo také zřejmé, že tato situace silně ovlivní celé české školství. Hledali jsme proto způsoby, jak pomoci reakceschopnosti organizací působících v této oblasti a přispět k tomu, aby se zvýšily kapacity na potřebných místech.

V iniciativě č.d jsme viděli možnost nejen výrazného navýšení nutných kapacit, ale díky síle dobrovolníků i možnosti reagovat přesně tam, kde to pro české školství bylo v danou chvíli nejvíce potřebné. Jednalo se o sběr počítačů pro online učení ohrožených dětí nebo podporu učitelů a škol pro jejich lepší distanční vzdělávání. Oceňovali jsme taktéž snahu č.d spolupracovat s ostatními organizacemi, jako je třeba Člověk v tísni nebo Česká asociace streetwork mající velké zkušenosti se sociální pomocí. Právě v tuto provázanost IT podpory, sociální práce a spolupráce se školami jsme doufali. Z celé finanční alokace krizového fondu Nadace ČS činící 30 milionů jsme se proto rozhodli do č.d směřovat částku 5 milionů.

A jelikož mám zkušenosti s humanitární pomocí, cítil jsem potřebu rychlé reakce i za cenu počátečního chaosu. Kdo rychle dává, dvakrát dává. K rozhodnutí finanční podpory č.d. jsme dospěli v horizontu týdne. Následovala dohoda a jednání o tom, jak tato podpora bude vypadat. Nicméně komunitě jsme dali záruky podpory v řádu milionů korun, aby se aktivity mohly co nejdříve rozběhnout.

Co vše bylo díky této finanční podpoře od Nadace ČS možné uskutečnit?

Eva: Na vzájemné spolupráci a finanční podpoře jsme se s Ondrou domluvili během měsíce. A online, což bylo na první partnerství a finanční částku takové hodnoty opravdu skvělé. Pomoc od Nadace směřovala nejen na podporu projektu Učíme online, ale i celé komunity č.d. Od začátku jsme dostali maximální volnost a podporu, což nevnímám jako běžné a děkuji za to. Bylo to zkrátka naše první partnerství, na které nezapomeneme.

A pomohlo nám to přežít. Předtím jsme v týmu na placených pozicích byli jen tři. Po této finanční vzpruze nám komunita vyrostla doslova pod rukama. Podařilo se nám navýšit jak kmenový tým, pečující o komunitu, tak i počet specialistů pro projekt Učíme online. Umožnilo nám to informovat o projektu více škol a intenzivněji komunikovat s firmami, které měly zájem darovat počítače. 

Vždycky se najde organizace, která nám umí pomoci

S čím projekt nejvíc bojuje, kde naráží a jak se to řeší?

Eva: Projekt jednoduše žijeme teď a tady. Krásné je, že zrcadlí aktuální potřeby cílových skupin, ať jsou to učitelé, školy nebo rodiče. Vždy se nám vyplatilo poslouchat, co potřebují. Ruku v ruce s těmito potřebami se pojí i nesnáze. Jsou totiž školy a učitelé, které se potřebují ujistit, že se nejedná o další z mnoha komerčních nabídek. S tím jsme dost bojovali v začátcích. Dále není snadné sladit aktivity projektu s veřejnou správou, v našem případě s ministerstvem školství. Naše rychlost jim může být nesrozumitelná. Denní těžkostí bylo také vysvětlování firmám, proč mají věnovat počítače – a školám společně s rodiči, proč tyto počítače mají chtít přijímat. Každopádně ve chvíli, kdy víme, proč to děláme, jsme vytrvalí a odvážní, dokážeme se v těchto nesnázích mnohému naučit.

Najdou se na projektu situace, které se jeví jako bezvýchodné?

Eva: V bezvýchodné situaci navazujeme spolupráci. Vždy se najde organizace, která nám umí pomoci, nebo místo, které nám umožní v cestě pokračovat. Zároveň to posiluje a zvyšuje dopad projektu. Určitě zde nalezneme spousty těžkostí, ale je důležité si stále připomínat, proč a pro koho to celé děláme. Cestou se tato myšlenka může ztratit, nicméně pokud máme víru a vizi v to, co děláme, vždy se najde nějaké řešení.

Jaký je váš nejemotivnější zážitek související s projektem?

Ondřej: Pro mě to byly samotné začátky projektu. Evu, Jakuba a Radku vnímám jako lidi, kteří hledí dopředu a hledají, co je možné udělat, nikoli zaručit. Mají ambice udělat hodně, současně přiznávají, že toho spoustu neví, ale zlepšují se a vědí, na koho se v případě potřeby mohou obrátit. Měli přesný plán toho, co je možné uskutečnit, a ambice vše zvládnout. Spolupráce s nimi pro mě byla radostí a to, že jsem nebyl jen pozorovatelem dění, mohl se zapojit a pomoci, vnímám jako privilegium.

Eva: Během Ondrova popisu jsem si vzpomněla na první měsíc, který byl pro mě jako extáze. Každý den jsme objevovali něco nového. Vybavuji si dva okamžiky, první je z terénu. Pomáhali jsme sociálně vyloučeným školám, což je už samo o sobě emočně nabité. Vzpomínám na náš online hovor se zástupcem romské iniciativy ZŠ v Chánově, kdy jsem zjistila, že všichni vnímáme vzdělávání jako stejně potřebné a důležité. To pro mě bylo silné uvědomění. Na tyto školy je nahlíženo negativně, odstrčeně, přitom i tam si uvědomují důležitost vzdělávání a jeho investici do budoucnosti.

Druhým okamžikem je mé osobní uvědomění, kdy jsme mířili a nevěděli přesně kam. Na začátku celého projektu jsme se snažili spolupracovat s každou neziskovou organizací a v některých chvílích nebyli schopni dostát závazkům vůči všem. Slíbili jsme, že zajistíme počítače, což se nám v očekávané době nepodařilo. Ještě několik měsíců poté mě to hodně mrzelo. Zároveň mi to dalo uvědomění, že i když se člověk snaží za každou cenu pomáhat, musí umět dobře komunikovat. Někdy je lepší neslibovat než slíbit něco, čeho pak nejsme schopni dostát.

Ondřej: Záleží, komu se zodpovídá. Pokud to jsou děti, kvůli kterým jsme to celé dělali, proběhlo to v zásadě dobře. Sice trochu chaotičtěji a možná se někde přestřelilo, ale díky tomuto přístupu se nám podařilo dostat počítače k maximálnímu počtu dětí. V celém kontextu zvládnutí krizové situace nevnímám mírný chaos jako něco neobvyklého. Z mého pohledu to proběhlo velmi koordinovaně a nedocházelo ke slibům vzdušných zámků, naopak.

Na projektu se kromě Nadace České spořitelny podílí řada dalších organizací. Evi, můžeš popsat, o jaké organizace se jedná, jak tato spolupráce probíhá a co to projetku přináší?

Eva: Nadaci ČS vnímám nejen jako finanční podporu, ale i jako experta ve vzdělávání, protože s ním má dlouholeté zkušenosti. Mimo ni to byli partneři, kteří nám pomáhali s technologiemi do škol, komunita Microsoftu, Studentské trenérské centrum a komunita Google, Google User Group a Google EDU Group ČR. Pak máme partnery podporující nás v různých částech projektu. V začátcích nám pomohla Nadace OSF s vyhledáváním vhodných partnerů pro spolupráci, Člověk v tísni nám zase pomohl s konzultací v sociální oblasti a samozřejmě Ondřej Kania z American Academy, který s podnětem pomáhat školám skrze technologii přišel.

Dále to jsou partneři z komerčních firem, kteří nám věnovali počítače do sbírek. Těchto partnerů máme dnes přibližně padesát pět, což je neuvěřitelné číslo. Vzpomínám, jak nám v začátcích pomohla skvělá Dana Vaníčková, když se k nám zapojila a obeslala všechny firmy, které znala, s možností darování počítačů do sbírek. Přihlásilo se tak prvních deset firem. Začátek nebyl vůbec lehký a to, že jsme momentálně darovali do rodin více než 1900 počítačů, je neuvěřitelné.

Také máme část partnerů, kteří věnovali připojení k internetu, protože jsme v průběhu času začali řešit i konektivitu pro rodiny. Poté se to již hodně proměňuje a partneři jsou různí podle tématu.

Vlivem pandemie začíná být vzdělávání vnímáno jako společenská priorita

Projekt slaví roční narozeniny. V čem vidíte jeho největší úspěch, udělali byste něco jinak?

Ondřej: Prostor pro zlepšení zde nevnímám. Reagovali jsme rychle a rozhodnutí o spolupráci bylo správné. Přestože domluva podmínek trvala řádově týdny, nabídnutá flexibilita a rychlost naší reakce, společně se snahou přitáhnout další partnery a dárce, vnímám jako zásadní a nic bych neměnil.

Eva: Kdybychom věděli, že naše spolupráce bude tak hezká, zavážeme si NČS alespoň na dva roky. V začátcích projektu jsme rozhodně netušili, že budeme slavit jeho první narozeniny a domlouvat se s Nadací na tom, jak nás podpořit i pro rok příští. Spousta mikro rozhodnutí se dá vždycky dělat jinak. Komunikace k dobrovolníkům nemusí být mnohdy optimální nebo můžeme zapomenout někomu poděkovat. Ale v globálu to děláme nejlépe, jak umíme, a je to něco, co naplno symbolizuje dobrovolnictví. Každý dělá vše tak, jak nejlépe umí, a věnuje tomu tolik času, kolik mu jeho současná životní situace dovolí. A za to všem patří jedno velké: Děkuji.

Co podle vás rok 2020 vzal a naopak dal českému školství?

Ondřej: Dopady pandemie, konkrétně přerušení prezenční výuky či úplné odtržení některých dětí od učení, budou vážné a přispívají k rozevírání nůžek rozdílů kvality ve vzdělávání českých dětí. Ale vidím tam i příležitosti. Distanční vzdělávání a opatření škol reagující na pandemii přispěly k tomu, že se neduhy a problémy českého školství obnažily naplno. Desetitisíce dětí čelí kvůli zázemí a regionu, do kterého se narodí, výraznému znevýhodnění ve vzdělávání.

Všem začíná být jasné, že jsou potřebné strukturální změny ve školství. Střední vrstva podpory ve vzdělávání schází a naše školství je velmi decentralizované. Což může být v jistém ohledu bráno jako plus, ale ve chvíli, kdy je to spojeno s nedostatkem podpory, ředitelé škol jsou zahlceni administrativou a chybí pedagogické vedení, nastává pro řadu škol výrazný problém.

Rodiče získali možnost detailního vhledu do průběhu celé výuky. Díky tomu došlo k uvědomění si důležitosti učitelské profese a vzrůstu respektu k ní. Uvědomili jsme si, jak je důležité ji více podporovat, uznávat a ohodnocovat, protože právě zde musí být ti, kterým svěřujeme budoucnost generací naší země. Namísto toho, co se učí, začíná být podstatné, kdo a jakým způsobem to učí. Ukázalo se, kde jsou skvělí učitelé, kde ti, kteří s distanční výukou zápasí, ale díky vztahu k dětem jsou schopni tuto nesnáz překonat, a kde jsou vážné problémy, protože vedení školy a učitelé necítí odpovědnost za to, že je někdo od výuky odstřižen nebo potřebuje specifický přístup.

Vlivem pandemie začíná být vzdělávání vnímáno jako společenská priorita nejen u odborné, ale i rodičovské a široké veřejnosti, a taktéž na politické scéně.

Evo, jaká je vize projektu? Kam ho plánujete posunout?

Eva: Vše, co jsme se v rámci projektu dosud naučili a vytvořili, se tento rok budeme snažit přesunout do kompetencí veřejné správy. Naši pomoc vnímáme dočasně, jako inovaci a digitalizaci, kterou by mohl v některých případech vykonávat ideálně stát. Ať už nám to vyjde, či nikoli, naše know how plánujeme veřejně otevřít. To, jak pořádáme webináře Učíme nanečisto nebo pomáháme s technikou, je něco, co může dělat každý sám.

Než k těmto transformacím dojde, chceme nadále pokračovat v naplňování potřeb technologické podpory, vedení webinářů pro učitele nebo zajištění techniky. Tyto potřeby tu stále existují a těší nás jejich rozšiřování do vyloučených sociálních lokalit. Těm tento rok chceme více pomáhat, protože i ony se na nás s důvěrou obrací. Často zde narazíme na to, že pomoc s technikou je jen špičkou ledovce. Zjistíme například, že škola potřebuje také nastavit přenos výuky do online prostoru nebo motivovat učitelský sbor.

Ondřej: Česko.Digital považuji za jednu z nejlepších iniciativ, které vyrostly během pandemie. Díky tomu, že rychle reagovala nejen na okamžité potřeby českého školství, ale dívá se dopředu, staví na udržitelných řešení a na spolupráci, vnímám její obrovskou společenskou hodnotu a dosah i po pandemii. Jsem rád, že jsem jí mohl být díky Nadaci ČS nápomocen a děkuji za to.

Eva: Děkuji Nadaci ČS, protože jejich otevřený přístup, sdílení pohledu dopředu, upřímnou pomoc a důvěru považuji v českém prostředí za výjimečné. Jsem ráda, že právě ona je naším prvním partnerem. Druhé poděkování patří dobrovolníkům. Mnohdy to totiž byly nelehké časy. Vzpomínám na moment, kdy zasahovala dokonce rodina, protože dobrovolník s námi telefonoval v pozdních nočních hodinách. Každému, kdo jakkoli pomáhal, byť jen zmínkou o projektu UO, patří obrovské díky. Bez našich dobrovolníků bychom tady dnes nebyli.