Česko.Digital má za sebou řekněme půlrok existence. Podle agilního vývoje softwaru existuje jediné skutečné měřítko pokroku, a tím je hotová práce, hodnota pro koncové uživatele. Co se tímto pohledem za onoho půl roku podařilo?

Především je důležité si uvědomit, že Česko.Digital je jako každý jiný startup v tom, že tu svou cestu, svůj klíčový produkt, hledá. Startup není firma, která se na začátku založí s geniální myšlenkou, geniálním produktem, a od prvního dne to funguje, je to skvělé a všichni to chápou. Většina takových firem začne s vizí něčeho důležitého, a pak jsou to roky dřiny a práce, aby se našlo, jak ten produkt udělat. Co funguje, co ne.

Co tedy funguje – a co ne?

Některé věci, o kterých jsem si myslel, že budou těžké, byly mnohem jednodušší. Myslel jsem si, že bude komplikované oslovit IT komunitu a přesvědčit ji, že tahle práce má smysl. Že pomocí technologií jde dělat velké změny ve společnosti, pomáhat lidem a přinášet jim mnohem větší užitek, než jaký přináší třeba sbírání víček. To se nám podařilo nad očekávání. Já jsem si představoval, že třeba na konci tohoto roku bude v komunitě 200 lidí – a potom nás během jednoho měsíce bylo 500 a v současnosti je to přes 800. Takže ta komunita vyrostla hrozně rychle.

Trochu to s sebou přineslo i problémy, najednou přemýšlíme, jak takhle velkou komunitu organizovat. Ze zahraničí se docela dobře ukazuje, že ideální poměr mezi dobrovolníky a nějakým „core týmem“, který pracuje na plný úvazek a pomáhá komunitě úspěšně fungovat, je tak 1:80 až 1:100. Což by znamenalo, že by nás teď mělo být osm na plný úvazek – a jsem tam já sám. Nestíháme a asi to tak ještě chvíli bude, protože osm lidí prostě nejde nabrat přes noc. Organizace si musí dát čas na to, aby vyrostla. Aby si našla, co dělá, které lidi to baví, a časem se zapojili na plný úvazek.

Přicházíme s ohromnou zkušeností z IT sektoru, s programováním, designem, řízením projektů a produktů, ale práce s dobrovolníky je pro většinu z nás novinka. Velká část úspěchu Česko.Digital v příštích letech bude spočívat v tom, jestli se nám podaří najít trvale udržitelný způsob dlouhodobého vývoje IT projektů s velkou komunitou dobrovolníků. Zatím hledáme, jakým způsobem s tou komunitou pracovat a rozdělovat si úkoly tak, aby se věci hýbaly dostatečně rychle dopředu. Naše primární úloha je teď vzít projekty s partnery, které jsme si vytipovali, se kterými jsme rozběhli spolupráci, a dotáhnout je do úspěšného konce. To je nejdůležitější.

A když se podíváme zpátky, co konkrétně se podařilo?

Dílčí úspěchy jsou, třeba u Hlídače státu, kde bude určitě skvělé spuštění přehledu insolvencí, to je naprosto zásadní téma a ohromný problém. Když deset procent státu žije v šedé ekonomice a nemůže mít pomalu bankovní účet, všechny peníze jsou jim zabaveny, tak nejenomže je to problém pro ně a pro stát a ekonomiku, ale je to problém pro nás všechny, protože to úzce souvisí s volebními preferencemi. Jak hezky říkal Jiří Sekera minulý týden, zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Není v zájmu nikoho z nás v tomhle pokračovat.

Proto i spolupracujeme s Radkem Háblem na projektu Přehled dluhů, který podle mě bude mít zásadní dopad, je to pro nás jedna z největších priorit – pomoct lidem, aby do exekucí vůbec nespadli. Velká část exekucí není způsobená tím, že by lidé nechtěli platit, ale že o těch dluzích vůbec neví. A vlastník dluhu s nimi proaktivně nekomunikuje a potom dluh předá přímo exekutorovi, protože je to pro něj často finančně výhodnější. To je zásadní problém. Máme prototyp a projektové milníky, řekli jsme si, jakou hodnotu uživateli přineseme od prvního dne. Máme seznam veřejných institucí, od kterých bychom chtěli informace o dluzích poptávat, známe mechanizmy poptávání, a brzy se přehoupneme do fáze specifikace produktu, abychom se mohli posunout k programování.

Velkou radost mi také dělají Naši politici, což je nový projekt s Transparency International a Hlídačem státu, tam se to hýbe velmi pěkně, už jsme ve fázi, kdy máme nakreslené skici UX a až to projde ještě jedním kolečkem diskuzí o přesném fungování, tak se budeme schopni pustit do programování.

A ještě bych chtěl dodat jednu věc: My lidem neplatíme mzdu, ale platíme jim. Platíme jim pocitem smysluplnosti. A pro ten je strašně důležité, aby se nestalo to, co se dobrovolnickým projektům často stává – že se dokončí a pak do roka umřou a nikdo je nepoužívá. Pokud uděláme projekt, který nikdo nebude používat, tak si dobrovolníci práci pro nás příště rozmyslí. Takže jedna z věcí, které se snažíme do neziskového sektoru přinést, je naučit je dělat byznysovou a produktovou analýzu a ptát se, pro koho ten produkt dělám, kdo je vlastně můj uživatel, k čemu mu to bude dobré, jak poznáme, jestli produkt funguje, jaká jsou měřítka úspěchu. A tuhle inkubační fázi projektu nechceme podcenit, protože nechceme dělat projekty, které nikdo nebude používat. Chceme dělat věci, které opravdu reálně dávají smysl. Proto jsme se na začátku, než jsme se dostali k programování a dodávání uživatelské hodnoty, chtěli ujistit, že pracujeme na něčem podstatném, co bude mít přínos.

O jaké projekty má Česko.Digital zájem? Co musí projekt splňovat? Existují naopak dobré příklady toho, co byste dělat nechtěli?

Existuje tady sféra veřejně prospěšných projektů, které mají nějaký byznys model. Kde se najde komerční vydavatel, který najde způsob, jak na něčem vydělávat a zároveň pomáhat společnosti. Hezký příklad je třeba uLékaře.cz nebo zakonyprolidi.cz, to je jasně veřejně prospěšná služba, která aspoň pokryje svoje náklady.

Pak jsou tu digitální služby dodávané státní správou občanům. A mezi těmi dvěma póly je taková šedá zóna, kterou nepokryje ani stát, ani komerční dodavatelé, a to je přesně ta sféra dobrovolnosti, dobročinnosti, občanského aktivismu. Částečně zasahuje i do státní správy, dokážeme třeba dovykrýt nějakou oblast, kterou stát nepokryl. Spoustu z těch věcí, na kterých pracujeme, by v dlouhodobém horizontu mohl dělat stát, ale reálně v příštích deseti letech dělat nebude. Přehled dluhů? Samozřejmě, že by stát měl říkat občanům, kolik mu dluží. Zkuste si představit, že by vám dodavatel energie odmítal říct, jestli mu nedlužíte za nějakou fakturu. Anebo že by to bylo administrativně náročné a museli jste oběhat 40 poboček. To je směšné. Ale třeba i náš první projekt, který jsme dělali, Voličský průkaz, je taky něco, co by měl dělat stát jako servis občanům. Když chci zažádat o voličský průkaz, mělo by to jít udělat elektronicky, aniž bych musel někam běhat nebo něco posílat poštou. Bohužel to tak není.

Druhá důležitá podmínka, kterou na projekty klademe, je dlouhodobá udržitelnost. A protože je dlouhodobě nemůžeme udržovat my, tak děláme pouze projekty, které mají silného partnera, který za nimi stojí a chce je od nás převzít a provozovat dlouhodobě. Vyvinout něco do škatulky nebo dlouhodobě provozovat – takové věci bychom udělali dvě tři a už bychom na nic dalšího neměli kapacitu. Proto spolupracujeme s Institutem pro předlužení Radka Hábla, proto spolupracujeme s Transparency International, Hlídačem státu, proto spolupracujeme s velkými externími partnery, kterým můžeme pomoct vyvinout nějaký digitální produkt, který si oni vezmou a můžou ho dál provozovat a jsou zodpovědní za ten svůj „byznys“, za svou misi.

Co přesně může Česko.Digital projektům nabídnout? Stručně řečeno: armádu dobrovolných IT profesionálů a projektové řízení? Tedy vlastně takový distribuovaný tým na klíč?

Já schválně říkám „IT profesionálové“ místo „programátoři“ nebo „designéři“, protože do digitálního produktu vlastně vstupuje celá plejáda rolí – projektové řízení a koordinace, produktový vývoj a přemýšlení o tom, jak má produkt fungovat a co je pro něj důležité, použitelnost, design, programování, ale třeba i marketing, dokonce máme v komunitě i právníky, zkrátka bych řekl, že je to kompletní realizační tým.

Hodně z těch věcí kolem koordinace a skládání týmu se teprve učíme. Když se ale podívám do budoucnosti, co by Česko.Digital mělo být řekněme za tři roky, tak tím hlavním „produktem“ je digitální tým a jeho koordinace v prostředí největší IT dobrovolnické komunity v České republice. Dokonce nejen v ČR, ale momentálně už asi druhé největší v celé Evropě.

Různé státní organizace si – nejen u technologií – stěžují na nedostatek podpory ze strany státu, který často přikáže co, ale neřekne jak, nepomůže s realizací. Měl by stát aktivně vzdělávat své úřady v digitálních kompetencích? Případně je tohle něco, s čím může pomoci právě Česko.Digital? Jak?

Rádi. Ale je to pro mě takový 20% hobby projekt. Úspěch Česko.Digital nemůže být závislý na státu. Kdyby to tak bylo, tak bych založil politickou stranu. Drtivá většina věcí ve státní správě je mimo mou kontrolu a já nemůžu vytvořit organizaci, která by byla existenčně závislá na tom, jestli se stát rozhodne nebo nerozhodne něco udělat. Proto pracujeme primárně na projektech, které můžeme dotáhnout a máme je pod kontrolou. Ale budeme rádi spolupracovat i se státní správou, pokud to bude chtít ona.

Jedna věc, kterou můžeme dělat určitě, je přinášet poznatky ze zahraničí – jako je například náš překlad příručky Snižování rizika technologických projektů, která je skvělá a já se hrozně těším, až ji ukážu panu Dzurillovi, vládnímu zmocněnci pro digitalizaci. Můžeme pomáhat drobným… ani ne lobbingem nebo aktivismem, ale čistě vysvětlováním klíčových věcí, jako je například důležitost přesouvání digitálních kompetencí in-house, dovnitř státu. Už i externí dodavatelé sami prosí o to, aby stát víc pomohl. Normálně je dodavatel rád, když má zákazníka, který mu platí a neví za co. Ale ta naše situace je tak tristní, že ani externí dodavatelé často nechtějí dělat pro stát, protože ve státní správě není nikdo, kdo by jim byl partnerem, kdo by rozuměl tomu, co je potřeba vytvořit, rozuměl problému, rozuměl produktu, chápal, co znamená dodat zákaznickou hodnotu. To je zásadní problém.

Když budeme například státu říkat, že by měl „vlastnit produkt“ a „dělat ho agilně“ a on se nás zeptá, jak to udělat, má Česko.Digital ambici uspořádat na tohle téma třeba workshop?

Já to udělám rád, ale první krok je na straně státní správy. Často od lidí ze státní správy slýchám: na interní IT my nemáme peníze. Nedá se nic dělat, ale některé tyhle lidi budou muset zaplatit víc, než platí řadové tabulkové úředníky, jinak je nenajdou. Když budou platit 30 tisíc měsíčně lidem, od kterých očekávají vedení miliardových projektů, kde budou partnerem byznys analytikům dodavatele, co berou 150 tisíc měsíčně, tak to nemůže fungovat. V první řadě tady musí být vůle ze strany státních organizací sehnat kvalitní personál, aspoň částečně vlastnit své projekty, proškolit lidi, a my jim potom velmi rádi vyjdeme vstříc. Momentálně tenhle zájem necítím.

Ale abych nebyl tak negativní. Stát je dost velká organizace na to, aby se o něm dalo mluvit jako o jednom celku. To jsou tisíce a stovky tisíc zaměstnanců na různých úrovních v různých oblastech státu, a proto jsou tam – jako v každé velké organizaci – různé ostrůvky pozitivní deviace a různá světýlka naděje. A jedna z věcí, co se snažíme v Česko.Digital dělat, je na ty fungující projekty poukazovat. Ukazovat na ty kvalifikované, kvalitní lidi, kteří pracují pro stát a snaží se dělat agilní metodikou, snaží se přemýšlet o uživatelské hodnotě. Kteří do státní správy přináší moderní postupy vývoje. Podporovat je a doufat, že se to od nich ostatní ve státní správě naučí a že se z toho časem stane frekventovanější jev.

Vyhledávat lidi a spojovat je s projekty

Kolik lidí se v současnosti na projektu podílí? Kolik z toho je „jádro“, kolik lidí na Česko.Digital pracuje na částečný nebo i plný úvazek?

Když začneme od toho jádra, tak placený není nikdo :-) V horizontu příštích 12 měsíců bych nějaký placený tým v Česko.Digital mít chtěl. Jestli to bude 3, 4, nebo 5 lidí, to uvidíme.

Core tým aktuálně tvoří pár organizátorů, kteří mi pomáhají řídit Česko.Digital a vymýšlet strategii, scházíme se každý týden, a tam je Radka Horáková, Lenka Kováčová, Michal Bláha, Jirka Sekera, Tomáš Khür a já. Šest lidí. Druhá klíčová komunita jsou koordinátoři jednotlivých projektů, kteří táhnou projekty dopředu. Momentálně se scházíme individuálně podle jejich časových harmonogramů, ale chtěli bychom se scházet společně všichni, hledat podobnosti mezi projekty, jak je řídit, jak pracovat s komunitou dobrovolníků.

Jaká je představa financování?

Mojí ambicí je vybudovat organizaci nezávislou na veřejných rozpočtech. Máme ohromnou výhodu: největší komunitu IT profesionálů v ČR. A nejenom velkou, ale i kvalitní, protože ji z velké části tvoří early adopters, lidé, kteří rádi zkouší nové věci, spousta špiček v oboru programování, designu, vlastníci firem, lidé zvyklí řídit týmy.

V ČR je spousta velkých IT firem. Jsem přesvědčený, že když se nám podaří demonstrovat smysluplnost projektu, když přineseme hodnotu občanům, tak mezi těmito firmami najdeme partnery, kterým bude dávat smysl nás podporovat, a to jak z pohledu společenské odpovědnosti, tak kvůli vlastnímu zviditelnění v komunitě IT profesionálů, aby přitáhli kvalitní lidi. Myslím si, že to může být i kombinace finanční podpory a lidských zdrojů. Místo aby kvalitně placení programátoři chodili sázet stromy, budou chodit dělat veřejně prospěšné digitální projekty.

Žádný byznysplán ale ještě nepřežil setkání s realitou, takže za dvanáct měsíců budeme moudřejší.

Kdybych přirovnal vývoj softwaru k psaní románu, existuje řada dobrovolníků, kteří rádi přispějí písmenkem nebo slovem (což je skvělé!), ale román vyžaduje spíš větší celky: věty, odstavce, kapitoly. Nehrozí, že koordinace dobrovolníků spolkne víc energie, než kolik vyrobí? Daří se dobrovolníky efektivně zapojovat?

To je perfektní otázka. Přesně o tom hodně přemýšlím, to je přesně core business Česko.Digital: koordinace dobrovolníků v IT projektech. Co mě naplňuje optimizmem je jednak to, že takové organizace existují a fungují v zahraničí, jednak to, že je tu existující kulturní vzorec milionů programátorů všude po světě, a ten se jmenuje open source. Open source vzniká přesně takhle: v komunitě programátorů, kteří se koordinují online, většinou se nikdy v životě nepotkali, jsou dohromady spojeni nějakým účelem, vidí hodnotu v tom, co vytváří, většina z nich to dělá ve svém volném čase.

Dnes už existují open source projekty držené primárně komerčními hráči, ale je tu spousta open source softwaru, který vzniká desítky let z dobrovolnické komunity po celém světě a vzniká dobře. Tak dobře, že dneska odvětví za odvětvím nahrazuje ty základní, klíčové softwarové systémy od komerčních dodavatelů open source softwarem. Když se podíváme, na čem běží celý cloud a všechny servery na světě, tak je tam open source operační systém, open source webový server, open source tohle, támhleto. Protože open source je dlouhodobě kvalitnější a lepší, přestože ho tvoří komunita dobrovolníků.

Takže já bych s tou románovou paralelou úplně nesouhlasil – román se těžko dá rozpadnout na věty nebo kapitoly, ale u softwaru to jde přece jen o něco lépe. Aspoň co do programování. Nad tím je produktová vize, kde přece jen musí být jeden člověk nebo pár lidí, kteří mají jasnou vizi. Ale až budeme mít v Česko.Digital profesionální tým lidí na plný úvazek a zároveň silné partnery, kteří poskytnou know-how v daném oboru, tak by ten problém nastat neměl.

Každá dobrovolnická práce bývá komplikovaná vysokou fluktuací. Sotva se dobrovolník na projektu něco naučí, často zase z pochopitelných důvodů zmizí. Získané znalosti jsou přitom jedna z těch nejcennějších věcí každého softwarového týmu. Co se s tím dá dělat? Jak věčně nezačínat od nuly?

Hledáme to. Zajímavou zkušenost v tomhle pořídili naši kolegové z Rumunska, kde je momentálně největší taková organizace v Evropě, aspoň pokud vím. Intuice přinesená z komerčních firem, kde jsou zaměstnanci na plný úvazek, je taková, že si nejdřív řeknu, co chci dokázat, pak vyberu tým a každý z jeho členů musí být stoprocentně spolehlivý, aby dodal, co je potřeba. A pak z toho týmu vzejde produkt. Tohle oni dělali taky a jak říkáš – měli velký problém s tím, že na lidi nebyl 100% spoleh, že odpadávali, projekty se strašně dlouho táhly. A tak ten model otočili a místo aby investovali hodně energie do výběru týmu a jeho soudržnosti a dodání produktu, tak věci perfektně zdokumentovali a pak komunitě řekli: udělejte, co kdo chcete. Vlastně se úplně rozpadla projektová organizace ve smyslu řízení konkrétních lidí v týmu. Všechno je jasně popsané online, někdo prostě řekne „já začnu dělat na tomhle“ a je to práce na týden a když to za týden nedodá, tak to začne dělat někdo jiný. Počet lidí tak vlastně vykryje jejich fluktuaci.

Největší současnou výzvou Česko.Digital je tedy koordinace komunity?

Přesně tak, to je core business Česko.Digital. Nikdo učený z nebe nespadl, musíme se to naučit metodou pokus/omyl. Já si velmi palčivě uvědomuji, že teď máme komunitu několika stovek lidí, kteří se přihlásili a čekají, co se bude dít, a on jim nikdo neříká, co mají dělat. A na druhé straně jsou tady projekty, které shání lidi, a nikdo se jim nehlásí. Tohle přemostění, tahle magie mezi nimi, to je náš největší problém. Ale až to jednou najdeme a metodou pokus/omyl se to naučíme, tak to bude základní kámen Česko.Digital.

Jak moc se růst takové komunity liší od růstu komerční firmy?

Já myslím, že se to příliš neliší. Paralely určitě vidím v tom, že spousta věcí, které formují od začátku komerční firmu, formují i Česko.Digital: proč tady jsme, co je pro nás důležité, kulturní hodnoty, … Nepracujeme ale s lidmi na plný úvazek, pracujeme s dobrovolníky. To je pro mě velká novinka. A liší se to nejenom tím, že musíme lidi jinak motivovat a udržovat si je, ale taky je jich řádově víc – já bych si nikdy nemohl najmout ani 800, 400, 200, ani 100 lidí. Moje zodpovědnost je ty lidi motivovat a vysvětlit jim, jak můžou pomoct, jak se můžou zapojit, jaký je jejich přínos pro společnost. To jsou ty novinky, se kterými se učím vypořádat. Zároveň si myslím, že v mnoha ohledech je to podobné. Co je náš klíčový produkt? Na co se soustředíme? Co nás momentálně nejvíc brzdí? To je hodně podobné. Aspoň já k tomu tak mentálně přistupuju – rozjíždím novou firmu, která hledá svou pozici „na trhu“, svůj klíčový produkt, cestu kolem překážek.

Co mám udělat, když se chci zapojit jako dobrovolník?

První věc je určitě jít na web Česko.Digital a připojit se k nám do Slacku, na náš komunikační kanál. Takových lidí už je ale 800, takže je naprosto klíčové projevovat iniciativu. To znamená přečíst si o projektech, které Česko.Digital dělá, máme k nim dokonce videa, která je představují, podívat se do jejich kanálu na Slacku, a pokud mě některý z nich osloví, tak můžu na Slack napsat: mám tyhle a tyhle zkušenosti, projekt se mi líbí, můžu pomoct s tím a tím. Každá taková iniciativa, kdy člověk napíše do konkrétního projektu, že se chce přidat, je strašně důležitá. Náš největší problém je vyhledávat lidi a spojovat je s projekty. Když to udělají oni sami, projdou si projekty, zjistí, kdo co dělá a co se jim líbí, a pak se s nimi spojí, tak je to ohromná hodnota.

A pokud bych chtěl jako fanoušek přispět finančně?

To zatím nejde. Jednou ta možnost bude, ale já se snažím vybudovat organizaci, která nejdřív něco vytvoří a pak hledá, jak to zaplatit – než nejdřív dostat peníze a pak hledat, jak je utratit.

Jaké jsou nejbližší organizační nebo projektové milníky, které Česko.Digital čekají?

Největší tlak je na definitivní dotažení prvních velkých projektů. Když budeme mít štěstí, tak se nám to do konce roku podaří s jedním, dvěma projekty – spíš s jedním, a řekněme v prvním druhém kvartálu příštího roku s druhým. To je klíčové, abychom si vyzkoušeli celý proces, od začátku až po dodání a předání partnerovi k údržbě.

Druhá velká část je, že začneme vybírat a profesionalizovat core tým koordinátorů, to je strašně důležité a musí se to v horizontu příštích šesti měsíců začít dít. A třetí důležitá část je, že až začneme profesionalizovat tým a zvyšovat náklady na organizaci, tak musíme postupně začít hledat zdroje financování. Já jsem schopen tu organizaci na nějakou dobu finančně zajistit sám, ale nemůžu to dělat dlouhodobě. Aby ta organizace dlouhodobě fungovala, tak si na sebe musí vydělat sama.

To je řekněme cíl na rok 2020: doručit projekty, ukázat hodnotu, profesionalizovat core tým, začít hledat zdroje financování.