Cover článku Nebyl čas na invenci, museli jsme být rychlí. Za týden by bylo pozdě
24. 6. 2020 Tomáš Znamenáček

Nebyl čas na invenci, museli jsme být rychlí. Za týden by bylo pozdě

Na koronavirovou epidemii se na českém internetu snažily reagovat stovky nových projektů. Jedním z nejúspěšnějších byla podle dat CZ.NIC komunitní mapa Dáme roušky, která propojovala dobrovolné i profesionální výrobce roušek s těmi, kdo roušku potřebovali. Přinášíme vám rozhovor s Martinem Hassmanem, Annamáriou Sedlákovou a Janem Tlapákem, dobrovolníky a autory projektu, který má na kontě stovky tisíc předaných roušek, miliony zobrazených stránek a inspiroval vznik několika zahraničních komunitních map.

Jak jste přišli na myšlenku komunitní mapy? Měli jste dopředu jasný cíl, kterého jste chtěli dosáhnout?

Annamária Sedláková: Ta myšlenka vznikla v našich hlavách úplně nezávisle. U mě čistě prakticky – začala jsem šít roušky už v době, kdy covid začínal řádit v Itálii, a přemýšlela nad tím, jak hotové roušky bezpečně předávat. Napadla mě mapa, a protože jsem si povídala s kamarádkou, která je fanynka geocachingu, napadlo mě to spojit. Takže první nápad byl roušky někde nechávat. Sedla jsem si k Wixu, což je takový freewarový nástroj pro tvorbu webů, a udělala jsem mapu, na kterou jsem nacpala body, které jsem získala na facebookové skupině Česko šije roušky. Tam jsem se nakonec spojila i s Martinem, který mě spojil s Honzou, a tak se to rozjelo ve velkém.

Jan Tlapák: My jsme k tomu všichni přišli zároveň, ale po různých cestách. Moje holka dala sousedce látku na roušky a na oplátku jsme dostali hotové roušky, vznikla takováhle komunitní výpomoc. Všiml jsem si, že něco podobného běží na Facebooku, ale nedá se v tom orientovat. A já jsem několik podobných map dělal, takže mám trochu know-how a věděl jsem, že se dají docela rychle vyrobit.

Vzpomněl jsem si na Česko.Digital, protože jsem byl rok předtím na nějakém jeho setkání. Napsal jsem do Slacku, a jen jsem tam vystřelil tu ideu, hned první komentář byl, že tohle dobře umí český projekt Mapotic, jehož autoři jsou shodou okolností taky ve Slacku a stačí jim napsat. Napsal jsem a během hodiny nám odpověděli, že to není problém, dají nám službu zadarmo a zapnou prémiové funkce. Na Slacku se taky přidal Martin, který už tu s Riou měli podobný nápad, a Ria měla první seznam bodů. Náš grafik k tomu udělal jednoduché logo, někdo plácnul název a během dvou nebo tří hodin bylo hotovo.

Já jsem dost nevěřícně zíral, když jsem ve Slacku četl, že kanál pro Dáme roušky vznikl 16. března v 15.29 a tentýž den v 16.04 psal Martin Kubát z Mapoticu, že běží první verze webu.

Jan: Já jsem si dal dvě piva, dostal jsem se do nějakého frenzy módu, čtyři hodiny to hučelo kolem a podařilo se to spustit hrozně rychle. Následovaly ale další dva dny, kdy to byl velký masakr, až jsem si říkal, že to možná stačí :–), ale pak se to uklidnilo, nabalila se další hromada lidí, kteří začali pomáhat, a už to bylo lepší.

Jak dlouho vám vydržel ten koncept geocachingu?

Martin Hassman: Ria o tom zpočátku psala, ale rychle nám to vypadlo.

A ty ses k projektu dostal jak, Martine?

Já jsem IT novinář, sledoval jsem všechny ty komunity kolem a najednou jsem začal sledovat i skupinu Česko šije roušky, viděl jsem ty chaotické předávky na Facebooku a první, co mě napadlo, že tohle se musí propojit. Tam byly samé holky, co nerozuměly IT, ale šily, a tady zase byly stovky programátorů. Začal jsem si na papír čmárat zadání a mezitím jsem našel post od Rii, která už měla prototyp. Napsal jsem jí, že jestli potřebuje pomoc, můžu ji napojit na tým profíků. Ria souhlasila, tak jsem šel na Česko.Digital, někam jsem tam napsal, že bysme potřebovali aplikaci pro roušky, a někdo napsal – to už támhle řeší. Skočil jsem k Honzovi do Slacku a asi hodinu poté už byla první verze webu.

Rozdělili jste si vy tři kompetence dopředu, nebo to fungovalo nějak organicky?

Martin: Na začátku bylo tolik práce, že jsme nějaké plánování – co si kdo vezme a podobně – řešili až za několik dní.

Komunita má oproti jednotlivci výrazně větší sílu

S rychlým vývojem souvisí i to, že jste museli během hodně krátkého času udělat řadu rozhodnutí. Vybavujete si nějaké, které výrazně rozhodlo o úspěchu projektu?

Jan: To správné rozhodnutí podle mě bylo obrátit se na Česko.Digital.

Ria: Za mě určitě taky. Já jsem si tady sama kutala něco, co mělo mít velký přesah, a potřebovala jsem parťáky. Takže pro mě bylo nejdůležitější to, že jsem řekla Martinovi ano, a on mě napojil na Česko.Digital.

Jan: V tomhle projektu typu „pojďme postavit Národní divadlo“ je zásadní i marketing, komunikace ven, široká a silná. A v tom má komunita Česko.Digital oproti jednotlivci výrazně větší sílu. To se na tom odrazilo nejvíc. Další konkrétní rozhodnutí byla už víceméně podružná a žádné z nich podle mě zásadně nepoznamenalo směřování nebo úspěch projektu.

Takže klíčové bylo mít nějakou stávající platformu a infrastrukturu, o které jste se mohli opřít?

Jan: Jo.

Martin: I mně zpětně přijde, že jsme těch rozhodnutí dělali relativně málo a jak byl shon, tak jsme nikdy neměli čas plánovat nové funkce. Mám pocit, že jsme vždycky byli o půlden, den pozadu za děním. „Hele, dneska všechny šičky řeší tohle, tak to přidáme do mapy? Tak jo.“ Takže cokoliv jsme přidali byl okamžitý úspěch. Jako bychom měli průzkum trhu. Nebyl čas na invenci, jen jsme museli být rychlí. Kdyby nám to trvalo týden, bylo by pozdě.

Jak vlastně projekt vypadá v číslech? Návštěvnost webu, počet míst na mapě, počty předaných roušek?

Jan: S počty roušek je to problematické, nedá se to dobře spočítat. Byly tam dost velké extrémy – od lidí, kteří ušili pár roušek, po lidi, kteří ušili stovky kusů.

Ria: Já jsem například rozdala 562 roušek za necelé dva měsíce. A to nejsem žádná rychlošička, jsem začátečník. Stroj mi leží v kumbálu od září, sáhla jsem na něj poprvé v únoru nebo lednu. Holky, co to mají v ruce, toho mohly udělat mnohem víc.

Martin: Já jsem v těch číslech taky ležel a osobně myslím, že můžeme věřit číslu kolem 600 tisíc.

Jan: Dočasně jsme přidávali kritická místa, například nemocnice, které byly na tom byly jednu dobu hrozně, a tahle čísla šla úplně bokem, protože oni byli v roli poptávajícího, někdo je kontaktoval, roušky jim dovezl, nemocnice se nám ozvala a bod jsme zase smazali. Takže celkově se nám zpětně špatně dohledává, co všechno se odehrálo. Když se koukám na návštěvnost, tak vidím zhruba 2,5 milionu zobrazených stránek.

Takhle vysoká čísla se určitě musela hodně podepsat na zátěži organizačního týmu. Jak jste to zvládali psychicky?

Jan: Zhruba třetí den už mi z toho bylo šoufl. Ale spíš z otázky, proč tohle sakra dělám já. Od toho je tady přece stát. Každý druhý den se do médií dostávaly informace, že už zítra přiletí Antonov plný krásných růžových roušek a všichni budou hrozně spokojení, ale náš kontakt z ministerstva říkal, že to nebude tak horké, že se máme radši dál věnovat projektu, protože letadlo možná nepřiletí, a ono skutečně nepřiletělo, a tak to bylo další dva týdny.

Ria: Tohle úplně chápu, protože dělám v neziskovce a jsem přednastavená, že se tady nic nevyřeší a bude lepší to vzít do vlastních rukou. Pro mě byl frustrující ten tlak, že bych mohla do projektu přinést ještě víc, ale neměla jsem na to čas. Jsem těhotná, organizujeme svatbu, v práci jsme toho najednou měli moc… zkrátka to bylo fakt hustý období. Spala jsem snad 6 hodin, seděli jsme s přítelem u počítačů a já ještě u šicího stroje a jak říkal Honza, že to měl řešit někdo jiný, tak mně to dochází až teď.

Martin: Zpětně taky přemýšlím, jak jsem ten první týden zvládnul. Shodou okolností jsem si asi týden předtím koupil Fitbit, který měří i tepovou frekvenci, a jak jsme spustili Dáme roušky, tak tam začala najíždět krásná exponenciála :–)

První dny jsem si fakt nemohl oddechnout, protože jsme okamžitě začali dostávat řadu zoufalých e-mailů – jsem těhotná maminka, prosím pošlete mi roušku. A jak vám tohle chodí a nemůžete jim pomoct, maximálně je odkážete na mapu, tak je to stresující. Spal jsem ne šest hodin, možná ani ne čtyři, a opravdu jsem z toho blbnul. Takže když koncem prvního týdne přišli první dobrovolníci a já jsem svou práci mohl konečně rozdělit mezi asi pět lidí, tak to byl neuvěřitelný pocit. A ten druhý týden už byl výrazně veselejší.

Ria: Mně jako šičce hrozně pomohlo, když jsem na mapu přidala objednávkový formulář, protože tím tyhle zoufalé e-maily odpadly. Z formuláře mi přišlo jen jméno, e-mail a požadovaný počet roušek.

Přiznat si, že dneska to nedávám, ale od zítřka se to začnu učit a nějak to dopadne

Můžeme se ještě vrátit ke spolupráci s Česko.Digital? Co přesně pro vás bylo největším přínosem, co fungovalo nejhůř?

Ria: Mně přišla skvělá celá ta platforma a byla jsem strašně vděčná, že jsem na ten nápad nebyla sama a budují ho lidi, co tomu rozumí. To mi spadl kámen ze srdce.

Jan: Já jsem obdivoval Radku Horákovou s Evou Pavlíkovou z Česko.Digital, které nás v začátku projektu naloďovaly. Protože zároveň spravovaly další projekty a já jsem nechápal, jak jsou schopné si to v hlavě poskládat a vůbec si zapamatovat lidi, se kterými mluví – a ráno vypadat, že jsou v pohodě, dáme si čajíček a jedeme dál. V tom mordoru, který se tam odehrával, byly schopné to nějak ukočírovat.

Martin: Mně hrozně pomohlo jedno motto, které říkala Radka: „My nabízíme pomoc.“ Několikrát jsme se dostali do konfliktních situací, někdo nás do něčeho tlačil, mohl nám konkurovat nebo naopak my jsme na někoho mohli tlačit – a já jsem si v duchu přehrál tuhle větu: „My nabízíme pomoc, nic víc.“ Nikam se netlačíme. To mě hrozně uklidnilo. Zpětně, po týdnech, jsem v nějakých příručkách pro dobrovolnické týmy našel, že si máme na začátku dát nějaké etické základy. Což takhle abstraktně zní jako kravina. Ale mně tohle jednoduché heslo strašně pomohlo.

Spolupracovali jste kromě Česko.Digital a Mapotic s nějakými dalšími organizacemi nebo projekty? Jak to fungovalo?

Martin: Jako obtížná se ukázala spolupráce se zdravotnickými organizacemi, vesměs nebyly schopné spolupracovat s námi dobrovolníky. Jedna organizace poptávala víceméně komerčně roušky pro lékaře a měla nějakou svou mapu. Ukázalo se ale, že nechtějí ani tak spolupracovat, jako spíš využít naše data. A ještě po nás chtěli podepsat nějaké smlouvy ohledně GDPR. Takže jsme po chvíli váhání odmítli. Nejspíš byla problematická ta bariéra mezi dobrovolníky a komerční firmou.

Hodně nám pomohlo, když kolem nás začaly vznikat další organizované skupiny, na které jsme mohli delegovat. Když mi zpočátku dvakrát za den někdo napsal, že může rozvážet roušky někde okolo Prahy mezi čtvrtou a pátou, nemohl jsem s tím vůbec nic dělat. Pak ale začaly vznikat skupiny, které ty dobrovolníky slučovaly. A to už pak fungovalo – protože nám napsal třeba gang motorkářů, že mají 500 motorkářů po celé republice a rozvezou cokoliv kamkoliv.

(„Rozvezou cokoliv kamkoliv.“ Motorkáři pomáhají, www.motorkaripomahaji.eu.)

Udělali byste dneska něco jinak? Máte vzkaz pro další tvůrce komunitních map?

Martin: Nebát se. I když máš dneska pocit, že to nedáváš, tak to neznamená, že se to nenaučíš a zítra to nepůjde líp. To jsem zažil několikrát. Přiznat si, že dneska to nedávám, ale od zítřka se to začnu učit a nějak to dopadne.

Jan: Já si pofňukám, ale rád takovou věc udělám znova. Když má člověk nějaký problém a vidí cestu, jak ho vyřešit, je potřeba to zkusit. A ono se ukáže, jestli je to životaschopné, nebo ne. To, že pět věcí umře, neznamená, že ta šestá nebude fungovat.

Ria: Taky to tak cítím. Nebát se říct, co člověka napadne. Což já jsem tady udělala někdy v jednu hodinu ráno, když jsem došila roušky a ptala jsem se svého přítele: a jak to těm lidem budeme distribuovat? To by chtělo nějakou mapu. A on na to: to je dobrý, to někam napiš. Ať to někdo udělá. A já že jo, že to zkusím. Lidi mají skvělé nápady, ale často o nich nikomu neřeknou.

Zpět na všechny články
10. 7. 2020Radka Horáková

Novinky za červen 2020: Dáme roušky se loučí - Pomozte nám se sbírkou počítačů pro potřebné rodiny

Ahoj, Česko.Digital! Červen byl pro nás především měsícem rozloučení s úspěšným projektem Dáme roušky. Komunita Česko.Digital se v něm během hektických dní na začátku koronavirové krize spojila se startupem Mapotic a v řádu hodin vytvořila komunitní mapu pro distribuci roušek. Tým dobrovolníků tak pomohl tisícům lidí vyrobit a distribuovat stovky tisíc roušek a inspiroval hned několik zahraničních projektů. Více si můžete přečíst níže. Díky všem, kdo jste byli u toho!

8. 6. 2020Tomáš Znamenáček

Novinky za květen 2020: Spouštíme Naše politiky a hledáme posily

Ahoj, Česko.Digital! Na přelomu května a června jsme vypustili do světa první dlouhodobý projekt, který v Česko.Digital vznikl úplně od nuly – společně s Transparency International a Hlídačem státu vám představujeme Naše politiky, největší databázi českých politiků a političek. O startu projektu už si můžete přečíst například v CzechCrunch nebo na iRozhlas.cz, další zajímavé texty od Česko.Digital i médií budou následovat.

5. 6. 2020Tomáš Znamenáček

Transparency International: Chceme, aby se voliči rozhodovali na základě faktů, ne dojmů

Česko.Digital společně s Transparency International a Hlídačem státu v těchto dnech spouští novou generaci projektu Naši politici, databáze ověřených informací o českých politicích – zatím celostátních, výhledově i „o tom nejposlednějším zastupiteli“. Projekt představujeme v rozhovoru s Milanem Eiblem a Davidem Kotorou z Transparency International.